Medea, tonadillas, písn? z Auvergne a Petr Wajsar v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Špan?lská linka Pražského jara je bezesporu oživením p?i objevování u nás p?ece jen mén? známé kultury, nicmén? výb?r pozvaných um?lc? by m?l být prov??ován d?kladn?ji.

Program souboru Forma Antiqva zn?l zajímav? - prost?ednictvím skladatele Blase de Laserny (1751-1816) toto komorní uskupení se specializací na starou hudbu p?ivezlo tonadillas escénicas , specifický žánr špan?lského hudebního divadla p?elomu 18. a 19. století. Tyto scénické kuplety s písni?kami a pop?vky vycházejícími ze špan?lského folklóru v kombinaci s vlivy italské opery a jejími koloraturními áriemi byly u divák? velmi populární. Krátké deseti – dvaceti minutové výstupy na témata z b?žného života, ?asto se satirickým ost?ím, oživovaly p?estávky mezi „vznešenými“ zarzuelami na mytologické nám?ty. P?edstavení se provozovala za vstupné v tzv. corral de comedias, ve?ejn? p?ístupných ?áste?n? zast?ešených divadelních dvorech.

Provedení souborem Forma Antiqva však m?lo k „oživování“ daleko. Díla sama p?itom vtip nepostrádají: program zahájil sólový kuplet Staré Hispánie (soprán), která pohoršen? „lkala“ nad ztrátou starých dobrých mrav?, a uzav?el sólový kuplet Moderní Hispánie (soprán), která sice horliv? obhajuje moderní „výst?elky“, ale na záv?r p?iznává, že sv?t se m?ní k horšímu. Mezi t?mito sólovými tonadillami zazn?l kuplet s jednoduchým p?íb?hem Regenschoriho dcery (soprán), za kterou tajn? chodí Lazebník (tenor). Jednou je však otec (baryton) p?istihne a po handrkování o v?no a manželskou v?rnost scénka kon?í smírem a svatbou.

Je otázka, nakolik bylo Rudolfinum tím nejvhodn?jším prostorem pro takovou produkci. Forma Antiqva zvolila poloscénické provedení s n?kolika moderními židlemi kolem orchestru na pódiu a sólisty v kostýmech – Stará Hispánie se v rudých p?iléhavých šatech ovívala v?jí?em, zatímco ta Moderní nakrá?ela v p?iléhavých kalhotách a po?izovala si s hrá?i orchestru sefl?íka. Lazebník v bílé halen? a krémové vest? a kalhotách máchal ru?níkem, Regenschori sv?j status vyjád?il ?erným oblekem, kloboukem a h?lkou. Dcera z?stala v rudých šatech. I když se sólisté snažili o jednoduché, však prvoplánové herecké akce, protože neum?li své party kompletn? zpam?ti, uchylovali se k notovému pultu. Sopranistka Ruth Iniesta má sice pr?razný subretní soprán a nazna?ila i smysl pro humor a nadsázku, ale na dva sólové výstupy a postavu Regenschoriho dcery byla škála jejího p?veckého i hereckého projevu jednotvárná. Tenor Juana Manuela Padróna a zejména baryton Sebastii Perise zanikaly i p?i doprovodu komorn? obsazeného orchestru s dvojicemi fléten, lesních roh?, houslí a violoncellem, kytarou a cembalem. Orchestr pak vedením cembalisty Aaróna Zapica hrál navíc nep?esn?, mdle a hlavn? v p?ípad? prvního houslisty zoufale falešn?.

V konkurenci našich soubor?, které se specializují na starou hudbu a uvád?jí i scénické žánry – Collegium 1704, Collegium Marianum nebo Ensemble Baroque, Forma Antiqva neobstála. Vystoupení navodilo nep?íjemné asociace se „zájezdovkami“, kdy se na „oblasti“ prodá i to, co by v metropoli neobstálo. P?ivézt takový program na prestižní festival, jakým je Pražské jaro, byl omyl.